Květná neděle – svěcení ratolestí
Pozdrav a pokoj,
milovaní bratři a sestry,
i vám všem, kdo nesdílíte naši víru, ale budete číst toto dnešní kázání.
Dlouhým a letos mimořádně tvrdým postem jsme došli ke Květné neděli. Je to brána do Svatého týdne. O branách se také v liturgických textech dnešního vstupu vícekrát mluví. Kristus, pokorný král, nevjel do Jeruzaléma na koni, ale na chudém oslíku. Jásající zástupy mu vyšly vstříc a volaly: Hosana Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. Důvodem k jásotu je Kristovo nedávné vítězství nad smrtí, vzkříšení Lazarovo. Není náhodou, že lidé přicházejí s olivovými ratolestmi. S olivovou větévkou přiletěla kdysi holubice k Noemovi a oznámila mu tak konec potopy. Ti lidé tedy vítají a přijímají Krista jako svého nového krále.
Jsme nyní naprosto všichni prostoupeni jedinou otázkou: „Jak uniknout zkáze?“ Zavíráme hranice, brány měst. Máme strach z nejbližší budoucnosti. Ta přijde, ano, už je tu. Nechceme ji přijmout, budeme se zuby nehty bránit. Jeruzalém ji vítá, jde jí vstříc. Kristus jde rovněž do budoucnosti a ví dobře, jak bude vypadat. Ví, že ti, kdo ho vítají, se obratem ruky změní na fanatický dav žádající jeho smrt. Jde tomu vstříc, aby pochybujícím podal důkaz, že je opravdu vítězem nad smrtí.
Podruhé slyšíme o branách v žalmu, který budeme zpívat při průvodu: Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody, ať vejde Král slávy!“ Žalmista se ptá: Kdo je ten Král slávy? Odpovídá pak: Hospodin udatný v boji, Hospodin zástupů. Kde máme hledat ony klenby a prastaré vchody? V hradbách Jeruzaléma? Ve zdivu našich bran? Sotva. Prastarým vchodem je člověk, přízemní, shrbený pod svými vinami, i kdyby se jakkoli vynášel a vypínal. Pro nás je to jasná výzva, abychom pozvedli své lidství. Jen tak můžeme vyjít vstříc Kristu. Jen tak může on vejít k nám. Protože se k nám vždy bude sklánět, ale nikdy, nikdy se nám nebude klanět. Vyjděme v pokoji. Amen.
Květná neděle – mše svatá
Pozdrav a pokoj,
milovaní bratři a sestry,
i vám všem, kdo nesdílíte naši víru, ale budete číst toto dnešní kázání.
Z přebohatého stolu Slova Božího, který je tento den pro nás církví přichystán, obrátím vaši pozornost vlastně jen k jedné myšlence. Na okraji zmíním dvě další.
Prvá věta prvního čtení z proroka Izaiáše: Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. To je přesně to, co očekáváme od všech biskupů a kněží, ale co je i povinností všech věřících. Naplňme tedy tu výzvu a podávejme každému, s kým se setkáme, pohár naděje. V druhém čtení z Pavlova listu Filipanům nám pisatel výstižně vysvětlil, proč máme pokleknout a vyznat: Ježíš Kristus je Pán. Poučme se z toho.
Onou myšlenkou, kterou chci před vámi rozvinout, je evangelní sdělení o Jidášově zradě. Na počátku stojí jeho nabídka prodat Krista, tedy naplnit poptávku velerady. Že jde o zradu Mistra je jasné, ale mohlo by nám uniknout, že šlo o klasický odklon od pravého Boha k modle. Byl to odklon k témuž zlatému býčku, k symbolu pozemského bohatství a moci, mládí a plodnosti jako kdysi na poušti pod Orebem. Položme si každý sám za sebe i všichni společně otázku: Nestvořili jsme nové náboženství konzumu a sexu, úspěchu a moci, lží a zrad? Teď hyneme a vidíme, jak to všechno selhalo a staví se proti nám, věda, ekonomický sen, v očekávání přeměněná naděje. Voláme k Bohu, který se ani v nejmenším nehněvá. Jen nám vyhověl, abychom svobodně a podle své vůle současnou situaci vytvořili.
K tomu mnoho říká provedení Jidášovy zrady. Jinak asi letos porozumíme Ježíšově udivené výčitce, kterou zaznamenal evangelista Lukáš: Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka? Polibek je projevem lásky, přátelství a často také odpuštění. Za starých dob políbil kat odsouzence na znamení toho, že on sám proti němu nic nemá. Pak konal své strašné řemeslo. Zamysleme se kajícně nad falší polibků při nevěře, nad polibky politiků, atd. Zamysleme se i nad samotným pojmem faleš. Co je to falešný podpis, svědek, falešné peníze, karty, falešná tvář, celé to vypadání před lidmi, ale hlavně co je falešný tón. Přestaneme se pak divit, že slyšíme chaotickou kakofonii hádek a skoro nic jiného.
Poté přišel výsledek, Jidášovo přiznání. Velerada si umyje ruce, jako za pár hodin Pilát. Nejsou vinni Jidášovou smrtí. Strašlivou smrtí, neboť jeho sebevražda nebyla v pohledu pravověrného Žida košer.
Zradit Boha, přátelé, znamená především zradit sebe. Bohu se nestane nic, nás to stojí život. Zůstaňme věrní sobě a Bohu. Prosme Boha o víru a pečujme o ni. Amen.