Rodina a ekonomie: mezi dvěma krizemi
Minulou sobotu[1] jsme si připomněli desáté výročí začátku největší ekonomické krize od druhé světové války. Žádná z recesí, které následovaly po Velké hospodářské krizi z roku 1929, nezasáhla tolik zemí, tak silně a po tak dlouho dobu.
Propuknutí Velké recese v roce 2008 odstartovalo celou krizovou dekádu. Krátce po pádu banky Lehman Brothers jsme zažili rusko-ukrajinskou plynovou krizi následovanou krizí řeckou, která přerostla v krizi eurozóny, jen aby byla vzápětí vystřídána krizí ukrajinskou a v roce 2015 prozatím poslední a stále trvající krizí migrační. Kdyby mytická Európa nebyla onou bájnou dcerou krále Agénóra nýbrž mužem, mohli bychom dnes říci, že trpí krizí středního věku.
Příčinou i důsledkem této hluboké krize Západu je dlouhodobá a stále narůstající krize rodiny. V posledních letech se setkáváme stále častěji v textech sociologů, psychologů a komentátorů se dvěma originálními tezemi. Ta první říká, že se tradiční rodina přežila. Tradiční model rodiny prý již neplatí, proměnil se, neexistuje. Tuto tezi dnes nejnověji razí veřejná ochránkyně práv. Paní Šabatová ve včerejším vydání Lidových novin nazvala představu, že je třeba manželství chránit coby svazek vyhrazený jen muži a ženě, jedním
z posledních reliktů z dob, kdy vrchnost určovala, kdo má a kdo nemá právo vstoupit do manželství, neboť manželství je podle ní především potvrzením vztahu dvou lidí, kterým na sobě záleží. V duchu této rétoriky pak vyzývá k uzákonění „manželství stejnopohlavních párů.[2]“ Připomeňme si, že zákon dává veřejnému ochránci práv za úkol chránit občany před jednáním úřadů, pokud je toto jednání v rozporu s právem.[3] Náš občanský zákoník však zcela jednoznačně a neoddiskutovatelně definuje manželství jako trvalý svazek muže a ženy, jehož hlavním účelem je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná pomoc.[4] Vztah dvou lidí, kterým na sobě záleží, můžeme nazvat třeba přátelstvím, může se jednat o vztah rodičů a dětí, může se jednat
i o vztah dvou lidí stejného pohlaví, ale nemůže se jednat o manželství. Ostatně už samo slovo manželství původně znamenalo „muž a žena“.
Zastánci druhé teze jsou ještě radikálnější. Tvrdí, že tradiční rodina ve skutečnosti nikdy neexistovala, že je jen „umělým idealizovaným konceptem“, který je pro lidstvo nepřirozený a nežádoucí. O manželství posměšně mluví jako o „výrobně dětí“, nové modely rodiny prý mají umožnit „lepší seberealizaci“ žen a tradiční rodina si, jak nás poučují, „vůbec nezaslouží přežít“.[5]
Jistě můžeme „rodinou“ nazvat soužití člověka s robotem, kteří společně pečují o akvárium se zlatými rybičkami. Můžeme dokonce robotovi na rybičky vyplácet rodičovský příspěvek, stejně jako můžeme otce poslat na mateřskou dovolenou. Základní funkce tradiční rodiny: rození a výchova dětí – tím však zachována nebude.
Pokud tradiční rodinou rozumíme maminku-ženu, tatínka-muže a děti, o jejichž pohlaví si nikdo nedovolí pochybovat, pak je tato rodina skutečně v hluboké krizi. Jen v minulém roce vzrostla míra rozvodovosti na 47 %. Rozvod se přitom jen v naší zemi, jen v roce 2017, dotkl téměř dvaceti čtyř tisíc dětí. Není snad rozpad každého druhého manželství jednoznačným argumentem proti existenci rodiny?
Vidím zde jistou paralelu s firmou. Obchodní společnost – třeba společnost s ručením omezeným nebo akciovka – je podle definice „právnická osoba založená za účelem podnikání a dosažení zisku“. Česká pošta a stovky dalších podniků ovšem nepřestaly být firmami jen proto, že se propadly do ztráty. Mimochodem, během prvního roku od založení zkrachuje zhruba 85 % podniků. Přesto se ani v těch nejpokrokovějších učebnicích podnikového hospodářství nedočteme, že je podnik přežitek a jako takový by měl být nahrazen, předefinován nebo rovnou zrušen.
Rodiny, ve kterých žijeme, do kterých jsme se narodili, jistě nejsou dokonalé. Stejně jako není dokonalá demokracie, stejně jako nejsme dokonalí my sami. Přesto je tradiční rodina tím nejlepším modelem hospodářské spolupráce, na který jsme za posledních pár tisíciletí přišli. Svobodný suverénní sebevědomý stát proto stojí na rodině. Pouze totalitní stát se rodiny bojí, pouze totalitářská vláda se ji snaží rozložit.
Počátky úsilí o zničení rodiny se osmdesát let zahalují rouškou příslibu spravedlivého sociálního státu pro všechny. Když ekonom Beveridge navrhl během druhé světové války nový sociální program pro poválečnou Británii, sliboval, že se stát bude starat o své občany „od kolébky do hrobu“.[6] Slib se mu, bohužel, podařilo splnit.
Takzvaná mezigenerační solidarita ještě docela nedávno označovala jednoduchý životní cyklus: rodiče se starali o své děti, vedli je, vychovávali, pokusili se jim zajistit vše, co bylo nutné k životu a zachování rodu. Až sami zestárli, jejich dospělé děti jim tuto péči vracely. Jistě ne vždy a ne všude fungoval tento systém dokonale. Jistě si nemůžeme a nebudeme tuto vzájemnou spolupráci mezi generacemi idealizovat. Nicméně Nerudova Dědova mísa ukazuje, že přece jen existoval jistý korektiv daný tím, čemu v ekonomii říkáme „hra s opakováním“: dospělý potomek se ke svým starým rodičům musel chtě nechtě chovat tak, aby zároveň vštípil svým dětem vzor pro dobu, kdy sám bude jejich péči potřebovat. Pohnutky nemusí být zrovna vznešené, rozumná míra společenské solidarity však – většinou a všeobecně – zabezpečena byla.
Tento cyklus vzájemné pomoci, péče a spolupráce byl přetnut nejprve zavedením povinné starobní penze, a především jejím rozšířením do dnešního obludného měřítka. Rázem přestalo být úkolem dospělých dětí, aby se staraly
o staré rodiče. Vždyť už si své splnily. Přispěly přece do společné státní pokladny – a teď ať se stará stát![7] Tento zákon také vyvolal obrovský demografický pokles, podle některých větší než morové rány a pandemie.
Stát se má ovšem starat nejen o „hrob“, jak nám sliboval William Beveridge, ale také o „kolébku“. Snad proto dnes České republice vyčítají mezinárodní organizace, že máme málo míst v jeslích, že naše maminky zůstávají příliš dlouho doma s dětmi, že kvůli dlouhé rodičovské rezaví náš lidský kapitál.[8]
Ředitel pražské zoologické zahrady před časem varoval, že odebrání mláděte matce z něj dělá „psychického mrzáka“. Cituji: „Když samice porodí mládě, umělý odchov je z hlediska zoologických zahrad opodstatněný pouze v případě, že se matka o dítě nestará…Takto odchovaná zvířata už nejsou plnohodnotní příslušníci svého rodu.“[9] Co chápeme u tygrů a ledních medvědů, nad jejichž mláďaty se rozněžňujeme, to očividně nejsme schopni pochopit u člověka.
Zachování tohoto (a)sociálního systému přitom stojí státní rozpočet České republiky 600 miliard korun ročně. Šest set miliard korun, které jsme do rozpočtu odvedli my sami z našich daní. Co za své peníze dostáváme?
Nízké penze, které prakticky nedrží krok s inflací, pokles porodnosti na 1,5 dítěte na matku, a především klamné zdání zbytečnosti rodiny, neboť kdo by se chtěl obtěžovat s nepříjemným hledáním kompromisů, s ustupováním, se sebeobětováním, když se přece může a musí postarat všemohoucí stát.
Z našich peněz si však sami platíme nejen krizi rodiny, ale také zárodek nové krize ekonomické. Růst cen bytů byl původně vyprovokován růstem poptávky po bydlení. Za posledních 50 let totiž vzrostl počet obyvatel České republiky
o 10 %, jenže počet domácností se zvýšil o 40 % – kvůli vyšší míře rozvodovosti, kvůli stále vzácnějšímu soužití více generací, kvůli sociálnímu státu, který náklady na rozvod nejen snižuje, ale který nás také mnohdy svou hloupou
a prvoplánovou politikou k životu mimo manželství motivuje. To, že si růstu cen nemovitostí brzy všimli investoři a spekulanti, že se nám postupně nafukuje hypotéční bublina, jejíž důsledky nás mohou velmi brzy velmi silně bolet, je jen logickým důsledkem protirodinné politiky státu. Stejně logickým důsledkem je nárůst našeho státního dluhu, který na sebe rok co rok nabaluje další deficity rozpočtu sociálního státu, i permanentní a neřešená hrozba blížícího se dne, kdy „dojdou peníze“, tedy kdy nebude možné vyplácet důchody ani v dnešní výši.
***
Dámy a pánové, volební účast je dnes natolik nízká, že minulé senátní volby v některých obvodech rozhodlo pouhých 38 hlasů. Vrací se tak doba, kdy mnozí kandidáti znají každého svého voliče osobně – a především doba, kdy má opět smysl volit.
Závažnější otázkou tak zůstává koho volit. O tom či onom kandidátovi slyšíme, že je prý „slušný člověk“, že je vzdělaný, že nekrade. To je jistě hezké, nicméně jedná se pouze o podmínku nutnou, nikoli postačující. Dnes, snad více než kdykoli předtím, potřebujeme kandidáty, kteří jsou ochotni mluvit našimi hlasy, kandidáty, kteří dokáží potlačit strach ze ztráty oblíbenosti u médií, kandidáty, kteří mají odvahu postavit se proti změnám, které jsou nám vnucovány.
Buďme realisté: žádný senátor nemůže sám nic zázračně zlepšit. Může nekonečně mnoho slíbit, ale stěží co vážného může sám vykonat. Státní rozpočet nenavrhuje, dokonce jej ani neschvaluje. Přesto má v dnešní době zásadní moc: může se plnou vahou své osobnosti zavěsit na záchrannou brzdu vlaku, který nás opět veze do nesvobody. Hledejme proto mezi kandidáty ty, kteří ještě neztratili víru – víru v rodinu, víru v člověka, víru v národ. Ty, kteří ještě mají odvahu postavit se hlouposti a demagogii. Není jich mnoho, ale jsou.
Nevěřme tomu, že nás zachrání Gastarbeitři. Nevěřme tomu, že za nás budou pracovat stroje. Nevěřme tomu, že díky zázračnému zlepšení zdravotní péče budeme schopni plného pracovního nasazení do devadesáti let. Nevěřme těm, kdo z nás snímají břímě odpovědnosti s příslibem lepších zítřků. Kdo nás zbaví odpovědnosti, zbaví nás také svobody. Používejme proto zdravý rozum. Nemlčme a nebojme se.[10] Ještě pořád je čas.
Hana Lipovská, Prostějov, 18. 9. 2018.
Setkání s voliči a podporovateli Dr. Jitky Chalánkové
[1] 15. 9. 2018.
[2] Šabatová, A. 17. 9. 2018. O manželství bez předsudků. Lidové noviny.
[3] Zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv.
[4] Zákon č. 89/2012, občanský zákoník, hlava VI, § 655.
[5] Viz např. Zikmundová, H. 2018. Ano, takzvaná rodina je v krizi. Není ale potřeba ji oplakávat. Aktuálně.cz. Dostupné on-line: https://nazory.aktualne.cz/komentare/takzvana-tradicni-rodina-je-v-krizi-neni-treba-ji-oplakavat/r~037c87764de111e883510cc47ab5f122/
[6] Samotný obrat však pochází z válečného projevu premiéra W. Churchilla.
[7] Srov. Mk 7, 11–12.
[8] Viz např. výroční zpráva OECD „Hospodářský přehled ČR 2018“.
[9] Rozhovor s ředitelem ZOO Praha M. Bobkem, MF Dnes 28. 7. 2018.
[10] Srov. Sk. 18, 9–10.