Jitka Chalánková patří k nejviditelnějším konzervativně smýšlejícím politikům v České republice. V posledních volbách do Poslanecké sněmovny již nekandidovala a v současnosti se věnuje své původní profesi dětské lékařky. V podzimních volbách chce však znovu oslovit voliče na Prostějovsku a pokusit se dobýt Senát. Ptali jsme se na důvody jejího rozhodnutí i na další vývoj norských kauz a její práci na obranu ohrožených dětí, kterým se dlouhodobě věnuje.
Co Vás vede k rozhodnutí vrátit se do aktivní politiky a proč jste se rozhodla právě pro Senát?
Jsem lékařka a svou práci mám ráda. Za ten necelý rok, kdy jsem mimo vysokou politiku, ale se zděšením sleduju, kam se ubírá politika u nás. A nemám teď na mysli handrkování kolem sestavování nové vlády. Na politické scéně mi zásadně chybí lidé, kteří by autenticky hájili základní konzervativní hodnoty. Lidé, kteří by se nebáli jasně postavit například na stranu rodiny a jejích zájmů. Současně se mi hrubě nelíbí, co se děje v oblasti ochrany ohrožených dětí, jak se stát postupně vzdává svých pravomocí ve prospěch soukromých subjektů a jak nedomyšlená ideologie importovaná z některých západoevropských států nahrazuje zkušenosti našich profesionálů. Jako senátorka budu rodinám a ohroženým dětem propěšnější než jako poslanec, který je zavalen desítkami dalších témat.
Lidé si vás spojují s kauzou rodiny Michalákových, které pomáháte v boji s norskou sociální službou Barnevern. Jaký je aktuální vývoj?
V tuto chvíli rodina čeká na rozhodutí Evropského soudu pro lidská práva. Soud doposud sdělil jen to, že se případem bude zabývat přednostně. Odmítl však přijmout předběžné opatření, aby se matka mohla se svými kluky vídat s tím, že se nejedná o urgentní kauzu, jakou jsou třeba případy uprchlíků. Ze Štrasburku ale přesto přišla povzbudivá zpráva, byť se netýká přímo Michalákových.
Můžete být konkrétní?
Štrasburský soud podle všeho směřuje k zásadnímu rozhodnutí při posuzování všech norských kauz, které se jim postupně kupí na stole. Před jeho Velký senát, který posuzuje mimořádně závažné případy, se totiž dostal jiný případ, ve kterém je Norsko žalováno za odebrání čerstvě narozeného chlapečka a jeho pozdější nucenou adopci pěstouny. Maminka v tomto případě přišla o malého, přestože se bez problémů stará o své druhé, později narozené dítě. Rozhodnutí soudu a jeho argumentace může zásadně ovlivnit i další případy vedené proti Norsku, včetně případu našich českých dětí.
Nebojíte se, že Soud může rozhodnout i v neprospěch rodin?
I to se samozřejmě může stát. Znamenalo by to ale popřít veškeré principy, na nichž doposud ochrana rodiny a jejích práv v Evropě stála. Věřím, že Soud – stejně jako to udělal v některých dalších případech v minulosti – potvrdí význam biologické rodiny a postaví se za práva dětí tak, jak jsou formulována v mezinárodních úmluvách.
Asi už jste zvyklá na otázku, proč tolik energie věnujete právě boji proti Barnevernu, když sporných případů je mnoho i v Česku…
Myslím si, že dobrý politik musí vidět dopředu. I proto mě praxe sociálních služeb v severských státech a Velké Británii zajímala dávno před tím, než se na mě s prosbou o pomoc obrátila zoufalá Eva Michaláková. Právě z těchto států se k nám šíří model sociálně právní ochrany dětí, který je nebezpečný a který pod rouškou dobra páchá nenapravitelné škody a zavádí – a nebojím se to říci – pěstounský byznys s dětmi. Bohužel se tak často děje s podporou ministerstev a úředníků. Věřím, že i díky povědomí o konkrétních příbězích ze zahraničí se tento trend daří alespoň brzdit. Lidé také možná začali citlivěji vnímat snahy zasahovat do autonomie rodiny, například když se objevily zprávy, že rodiče handicapovaných dětí se musí v rámci inkluze zpovídat sociálce, proč neposílají své dítě do běžné školy.
Někoho proto možná překvapilo, že jste to byla právě Vy, kdo v minulém volebím období prosadil zvýšení příspěvků trvalým pěstounům.
Ale to je přece správné. Nemám nic proti pěstounům, kteří poskytují bezpečný domov skutečně týraným a ohroženým dětem. Jejich práce si nesmírně vážím a dlouhodobě naopak upozorňuji na jejich nedostatek. Trochu jiný názor mám na pěstouny přechodné, protože ti se mohou o dítě starat maximálně rok a stabilní prostředí pro dítě vytvořit nemohou. Pěstounská péče se ale musí řídit jasnými pravidly a kontrolu nad osudy dětí si musí ponechat stát. Dnes jsme svědky stále většího chaosu, kdy ministerští úředníci svými metodikami překračují zákonný rámec a tlačí na automatické umisťování dětí k pěstounům s cílem postupně rušit kvalitní dětská centra a domovy. Paradoxně to vede k situacím, kdy úředníci raději ponechají skutečně týrané dítě v otřesných podmínkách, než aby ho poslali do bezpečí nejbližšího Klokánku nebo jiného dětského centra. Děje se to za vydatné pomoci některých, zdůrazňuji některých, nevládních organizací, které jsou na systému pěstounské péče samy finančně zainteresované. A které si chodí pro inspiraci právě do Norska nebo Velké Británie.
Jak se tomu dá bránit?
Především je třeba bojovat proti černobílému vidění světa, které veřejnosti nabízejí všemožné mediální kampaně. Samozřejmě že intimní rodinné prostředí je pro rozvoj dítěte správné. Ale ne vždy a za všech okolností je to možné. Máme sourozenecké skupiny, děti, jejichž rodiče jen potřebují vyřešit sociálně obtížnou situaci, anebo děti vážně nemocné, které potřebují specializovanou péči. Už dnes vím o mnoha dětech, které prošly několika pěstounskými rodinami, s obrovskými šrámy na duši. Do debaty je proto třeba vrátit rozum a uměřenost. I proto vznikla Expertní skupina pro děti v náhradní rodinné péče, ve které se sdružili odborníci, psychologové, kurátoři a další lidé z praxe. Sama se na její činnosti podílím a věřím, že skupina bude platým partnerem nové vládě.
Na závěr dovolte osobnější otázku. Co pro Vás jako katolíka znamená víra a jak ovlivňuje Vaši práci?
V konkrétní každodenní práce se řídím především rozumem. Víra mi ale dává pevné základy, o které se vždycky můžu opřít. Jsou to základy, o nichž se nedá diskutovat, ty prostě máte, anebo vám chybí. Jde o úctu k životu, k rodině a k vlastním kulturním kořenům. Všechny tyto hodnoty jsou terčem stále silnějších ataků a relativizování a lidé, kteří je hájí, jsou kritizováni jako zpátečníci nebo xenofobové. I díky své víře se ale takové kritiky nebojím a jdu se svou kůží na trh.
Otázky kladl Jan Kubalčík.